Do myšlenek mých v starém parku tom,
jež v hlubiny se věků zabírají,
na schodech pagod i v březovém háji
se v letních nocích často ozval hrom.
Tu větrem rozechvěn se pohnul strom,
tu třtina šeptla, sosny vzdychly v tají
a bludiště snů, kde se písně tkají,
hlas mocný rozhlaholil snětí dóm.
Hlas přírody to velký, triumfálný:
„Já jsem tu, plachý mžiku červe, ještě,
též se mnou účtuj ve své hlubé dumě!“
A slyším oddech lesů valný, dálný
jak zpívá paian věčný mocně, šumně,
co listím crčí husté kapky deště.