Nové jaro klíčí ve mně,
cosi „Život!“ křičí temně,
zatím jdu, neb dotýká se
duše mé to jemně.
Ano! Pokud jsem a žiji
vzruchem, silou, poesií,
myslím v dobru, cítím v kráse
a se láskou spiji.
Fantomy mne oblehaly,
asketický klid mi lhaly
a ta láska, jež je žití,
mizela již v dáli!
Za cíp jsem ji řízy chytil,
za ní šílený se řítil,
teď je má a plá a svítí,
jak jsem nepocítil!
Jenž ty řádky budeš čísti
v lásce nebo nenávisti,
jedno věz – má v žití každý
jakés svadlé listí!
Přes to dále! – Život nový,
týž, jenž klíčí nade rovy
resignace – sebevraždy...
Jak? – Jen láska poví!