Dva růžové a úzké střevíčky
kdys pobláznily mne, juž dávno tomu,
jak sledoval jsem běh jich šerem stromů
i jejich sladký klid zpod lavičky!
A přešla léta a tu zmoudřel hoch,
a nevěřil, jak mohly časy býti,
kdy za slávou jej nesl chvat,
dvou střevíčků že otrokem být moh’!
A přešla léta a mé srdce cítí
zas dojmů starých nové kouzlo plát,
své dcery střevíčky dva vidím stát
zas růžové a úzké na svém stolu,
a tak mne žitím vedou v čárném kolu
dva růžové a úzké střevíčky.