Na cestách svých, tak dlouhých, dalekých, dnes plachým hostem chmurné synagogy, a zítra na náměstí řečníkem, ve záři slunce hlučně vítán zde
a jinde sotva ušed kamení svých odpůrců, kles’ Pavel apoštol na břehu moře v spánek unaven. Psal deset listů dnes do různých obcí
a každý podle času potřeby, tu vysvětloval, sílil ochablé, tu těšil schvácené, tam varoval a jinde hřímal hromem Sinaje
do spletiva všech bludů kacířských. Tu chvíli oddechu si zasloužil. Chtěl spáti jednou, jako člověk spí bez snů, chtěl spáti spánkem zvířecím,
v němž nebylo by stínů, obrazů, jejž potřebuje tělo zemdlené, by druhého dne čilé vstalo zas ve nové boje. Uleh’ tak a spal.
Tu náhle v spánek divný slyšel hlas. Ten slabý zprvu jako šumot vln a silnější pak jako vichrů řev se ucha jeho hlasně dotýkal.
Ač bránil se dne mdlobou přemožen, přec poslouchal a slyšel tento zpěv: Co životem kde hlučně zavíří, jsou kacíři, jsou kacíři!
Jich bolest pouhé slovo nezléčí, z nich ty jsi největší! Co životem kdy bouřně zazáří, jsou sektáři, jsou sektáři!
Jdou v davu druzi, kam je spřáhl klam, proč ty jen kráčíš sám? Představ si moře! Jest v něm jeden proud? Na břehu moře ty chceš spočinout?
My vlny jsme, jež v sluch ti zavíří, to kacíři, to kacíři! Představ si nebe! Co tu valných hvězd! A sám rci, v středu jich kde cesta jest?
Ty, jež ti v dráhu nejlíp zazáří, to sektáři, to sektáři! Ó pochop vše! Jak všecko shnilo by ve tůni prázdně, nudy, hniloby,
jsouť života kvas, kde on zahýří, jen sektáři a kacíři! I vzbudil se. Dál spáti nemohl. Zřel na moře a do hry jeho vln,
a každá vlna hlavou zdála se, jež proti němu vzpíná hrdý škleb, a při tom bratrem zve jej vítězně. A tajný hlas mu v hloubi srdce děl:
„Co udělal jsi z Krista nauky? Kam směřuješ dál?“ – Sebral se a vstal a nocí prchal jako šílený a za ním vln zněl neúprosný hlas,
půl pláčem byl a zpola výčitkou: „Jen kacíři, jen sektáři ti rozvoje jsou pilíři, jen bludy pravda zazáří.
Vše smířit chtěl bys – ty kdo usmíří?“
Cookies on Poetry Cove