I největší před sebou bývá malý,
hřmí potlesk, prší laur a sláva světem
v svůj posoun duje, obsypá jej květem,
v tom o rub již se lidé postarali.
V ráz obra pídimužem udělali,
jenž za kus chleba svojim dře se dětem,
jenž závisti jsa neušetřen hnětem
zří, královský plášť jak mu v cáry sdrali.
A všecko snésti lze. Ty změny masky
se střídají tak na osudu tváři,
že mudrc již se tomu nepodiví.
Kal setřese, prohlédne potlesk lživý.
Jen jedno jeho štěstí nejvíc maří:
Být malým pomluvou ve očích lásky.