Zavírám již kroniku dlouhým čtením zmdlen,
nových hesel v povyku ztracený jest sen.
Co jsem chtěl zde oživěti?
Ženy, děti, muži, kmeti...
vše jest pravda jen!
Bylo, bylo, bylo tak, Bůh ví, bude líp?
zrezavěl cep, mlat i prak, vypelichal šíp.
Slzy vyschly po dnech bolů...
U kaple jen roste v dolu
řada mladých lip.
Roste, roste napořád, pučí, raší dál.
V rumech dřímá panský hrad, klášterní též val.
Nosy, uši uřezané,
ruce, nohy porubané,
Bída, Hlad a Žal.
Zapadlo vše v časů dým, zniklo bez zvěstí,
dnes jen hlásá chudý rým dědů neštěstí.
Ovšem prach jich země kryje,
ale síla jejich žije
kouzlem pověstí!
Heroická sílo, ty zdoláš smrt i hrob.
V nové lákáš životy mrtvé símě dob.
Nedáme se! letí krajem,
naše zem buď naším rájem,
králem v ní, kdo rob!
Svatá sílo nadlidská, vzdore bez hrází,
před níž chlouba cynická jde a přechází...
S nebe spadlý duchu vzdoru,
zdar Ti, přenést můžeš horu
bez všech nesnází.
Na každém jest jedině, chtít, pak budeš žít!
nesmíš dát v plen vteřině, co má věčné být!
Sílo dědů, kouzlo vnuků,
písně mé skaň do souzvuku:
vítězit – neb mřít!