Kdys náhrobní jsem starou viděl desku,
nad ní se clona břečtanová tměla,
a píseň tmavých listů stále zněla
v sen mrtvému v svém konejšivém stesku.
I chtěli jednou kámen odtrhnouti,
však marná práce, darmo v desku tlukou,
s břečtanu kořeny ta srostla v zem,
a břečtan chyt’ ji tisícerou rukou.
I musili spíš přesekat vše proutí.
Však břečtan za jedno srost’ s kamenem,
kde skulina, tam pevně kotvil v něm,
i musili pak rozbít kámen taky.
To život náš, v tvé věrné patře zraky
tu náhrobní jsem starou viděl desku.