Tak bylo vždy, když zdál se hynout svět,
když ztratila svá křídla poesie,
jež čerpala jen ze síly svůj vznět,
vždy lidstvo utíkalo v utopie.
Sen v lidském mozku nadšený vždy zkvet’,
o šťastné zemi, kde se lépe žije,
o městech slunce bájil pěvců ret,
kde fenix z luny nové žití pije.
Snad i ta zvěst o Lotofagů zemi,
již šťastní tím jsou, vše že zapomněli,
je utopií Homerova mozku,
a Bruno, Morus s učni svými všemi,
když nemohli svět šťastným zříti celý,
se v sen svůj utekli jen, v štěstí trosku.