Když k „lebek hoře“ křížem zatížen
se Spasitel bral, více bolestí
než břevnem dřeva zhroucen ku zemi,
tu objevil se prostý z lidu muž
jej vida klesati pod těžkým jhem
a ochotně se nabíd’, na horu
kříž dovléknouti. Vzal jej na bedra
a napjal paží athletických sval
a kráčel vedle Krista v potu svém,
že Spasitel si oddech’ na chvilku.
U cesty záhybu žen Judských sbor
na průvod čekal. Jedny zvědavost
sem vedla pouhá, druhé pravý soucit
a pověst o velikém proroku.
Ty hlavy vzpínaly a zřely vstříc,
jak blížil se ten průvod truchlivý,
Šimona zřeli tvrdou tuří šíj
pod tíhou kříže chýlící se níž
a Kristův zřely svatý, světlý zjev,
jak vedle něho kráčel uvolněn.
Tu začly náhle mezi sebou spor:
„Ten Ježíš jest, jenž nese těžký kříž!“
„Ne, nikoli! Ten, jenž jde vedle tich!“
„Ten silný přec jest Ježíš!“ – „Nikoli!
Ten božský mírný vedle!“ – „Není“ – „Ano!“
a hádka rostla. Svatou hlavu zved’,
na jejímž vlasu slina žoldáka
se v hvězdný odlesk zvolna měnila,
teď Kristus, jakby z dumy probuzen,
Šimonu na rameno zaklepal
a pravil tiše: „Děkuji ti, dost;
sám donesu tam své již břemeno!“
A mlčky převzal od Šimona kříž
a mlčky napjal síly poslední
pod jeho tíhou, když pak na zem kles’
o kámen zraniv skráň svou velebnou,
až krve příval zbarvil ostrý štěrk,
tu slyšel jednosvorný výkřik žen:
„Ten přec je Kristus!“ – Víc již neslyšel.