V sny moje nad mým stolem kývá
tak žhavý, rudě plamenný!
Bůh ví, ten květ zpěv vášně zpívá,
v mém srdci hledá ozvěny.
Ó staré, zaschlé prameny
svých písní slyším, zvučí znova
a šeptám v dumy schýlený:
Buď zdráva, růže purpurová!
V mé duši květy dýše niva,
luh samou rosou zperlený,
to sama snivá Vesna dívá
se modrých bezů lupeny,
zrak sladkou něhou vznícený!
Kdos polibkem má dusí slova,
nahými chyt’ mne rameny –
Buď zdráva, růže purpurová!
Jeť stará poesie živa,
vře v číši, zpívá kameny,
a čím se život více stmívá,
tím ohnivější plameny
přes balvany a kořeny
nám sype, ať si skučí sova,
had syčí krokem splašený –
Buď zdráva, růže purpurová!
Květ, dívko, rtů Tvých toužený
vzdej lásce v kořist Vesna nová,
vždy zašeptám v dík blažený:
Buď zdráva, růže purpurová!