A v skutečnosti, co zde dlela v snění,
Syn člověka skráň v dlaně složenou
tam v Gethsemanu klečel na kamení,
noc jeho vzlyků byla ozvěnou.
Co teprv přijde, v žalné předtuše
jí zázrakem se sneslo do duše.
To viděla pak, ano horší mnohem
vše utrpení za ním prožila,
než k patě kříže hlavu složila,
kde skonal všemi opuštěn i Bohem.
Však jedno zřela, co nezřeli jiní,
když slunce zhaslo a se třásla zem,
kdos v bolu tom přec skráň mu měkce stíní,
rty sprahlé vlaží sladkým úkojem:
těch soucit a těch svatá láska vřelá,
jimž jako jí on podal spásy štít,
ta síla, která z měkkých slov těch zněla
v sen její: Dcero, věř, tak musí být!
I cítila, že Kristus na svém kříži
přec nebyl sám, jak na pohled se zdálo,
snů, přání, tužeb kolem něho vlálo,
jak v měkký mrak on do nich hlavu hříží
a jistě se mu spočívá v něm sladce,
jak druhdy v klín když skláněl hlavu matce.