V tom z lajícího a řvoucího davu
on pozvedl k ní mírnou, svatou hlavu,
již ozařoval jakýs divný svit,
a zašept’: Dcero, věř, tak musí být!
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
XXI. CLAUDIA PROCULA. (X.) · Jaroslav Vrchlický · Poetry Cove