Dni míjely a tiše Procula
svůj další osud nesla s odříkáním,
na lání chotě brvou nehnula,
jej nenudila výtkami neb lkáním,
lhostejnost splácela vždy smilováním.
Klid velký z oné noci v Gethsemanu
jí v duši pad’ a sladkou tam vlil manu.
Střed jiný našel si teď život její,
kol něhož dnové v lehkém tanci spějí,
v němž ona pevna s mučeníků klidem
vždy tichá k choti byla, vlídná k lidem.
Víc neptala se, v jaké orgii
své dlouhé noci vladař propíjí,
vděk jaké zas ho poutá krasavice.
Tak žila klidná, neždála nic více,
vše měla ve vzpomínce noci oné
tak sladké, vlídné, dobrotivé, vonné.