On poslouchal a netázal se „kdo jsi?“
Jen slyšel její pláč, v němž lkalo cosi
tak dojemně, tak silně, naléhavě.
I naklonil se jemně k její hlavě,
na horké skráně ruku svou jí klad’
a stále mlčel, cítila však ona,
jak z ruky jeho proudí mír a chlad,
jak zoufalství se trhá těžká clona
v té utýrané, bídné její lebce.
Pak slyšela, jak tajemný hlas šepce,
a kol se zdálo rozjasňovat šero:
– V svém utrpení neztrať víru, dcero,
zlý osud ženy od věků byl taký!
Nás otec, který vládne nad oblaky,
v své dlani drže světy jako ptáky,
chce učit, sílu čerpat z utrpení.
Jen z klínu noci vstává zory jas!
Jen trpělivost! Doufej v tento svit,
co, dcero, je, to musí, věř, tak být! –
A jí se zdálo, do kola v svit denní
že pološer se letní noci mění
jak při hudbě... to dozněl jeho hlas.