Dál na ústraní, na úpatí hory,
pod střechou hustolisté sykomory
Syn člověka sed’ s touto ženou cizí,
jež s bázní jen se dotkla jeho řízy,
k svým ústům nesouc její prašný lem.
On s vážnou tváří seděl tich a něm
a ona mluvila. Ó zpověď dlouhá
to byla, láska zhrzená a touha
po dobru, něze, odpuštění, smíru.
Ta žena hledala zde v sebe víru
a povznesení. Všecko jemu řekla
a nevěděla ani, že již klekla
a líbala mu kolena i ruce.
Tak byla v svojí ponořena muce
čtouc smutné kapitoly duše svojí,
v jichž stránky posud nikdo nenahled’,
ty záchvěvy, jichž nejdřív duch se bojí,
než klesá v tůň jich nekonečných běd,
to šílenství, jež uhnízdí se v mozku,
když pozná duše, že je konec všemu,
když hledí v život další jako v trosku
a neví, ulevit jak bolu svému.