Tu jednou ve snu divné věci zřela.
Jí zdálo se, že v lidstva tísni hlasné
k paláci chotě za jinými spěla,
i vešla dovnitř, trne jen a žasne.
Neznámé tváře všady dokola,
zrak, v kterém škleb a záští plápolá,
hluk, jako povyk zbouřeného moře.
Šla chodbami a náhle stála v dvoře,
zde viděla dav státi žoldáků
i prodrala se... Hrůzo! Polo svlečen
muž s krví v tváři, slzou ve zraku
byl k sloupu na provazech divě vlečen,
teď přivázán a hned již bičován.
V tom zvedl hlavu v hustém dešti ran,
jej poznala, toť On, jenž tolik těchy
jí v pustý život sladkým slovem vlil,
jenž jako kouzlem ztišil její vzdechy!
Teď drzý barbar v milou tvář mu plil,
teď důtek šleh mu zakrvavěl čelo....
I vzkřikla divě, v srdci velkou tíž...
Zda ještě v snu či v skutečnosti již:
„Ó ukřižuj ho!“ chodbami k ní znělo,
to v bolesti své ani nevěděla,
jen zaštkala, jak osyka se chvěla.