Šum kroků. Petr hlavu prudce zved’.
Jak bílý zjev před sebou ženu zhled’,
ta byla velká, krásná, zřel, co slabý
mu dovoloval odlesk tichých hvězd.
– Chci k tvému Mistru! – Nelze, ženo, rabbi
dlí na modlitbách, jak jej vytrhovat?
Co na něm chceš, co chceš mu vypravovat?
– Já důležitou nesu jemu zvěst
a musím k němu. – Nevěřím ti, ženo,
tož aspoň rci mi stav svůj a své jméno!
– To nemohu! – Pak nesmíš jíti dál!
– Já trpím, a to Mistru tvému stačí,
on nikdy ještě neodolal pláči...
Leč tvrdošíjně Petr odpíral:
– Ne, nesmím, spát chce, neb jest znaven příliš.
– Ó pusť mne přece! Zašuměl keř zkvětlý
a v jeho haluzích stín stanul světlý
a tichý hlas zněl: – Pojď sem, ty, jež kvílíš!
já z daleka již tichý pláč tvůj slyšel,
a zklamán nebude, kdo ke mně přišel! –