XX.

Ve hladomorně Ugolino sedí, hned volá smrt a zas již se jí brání, v šer tmavé sluje v jeho umírání mdlé paprsky hvězd bez soucitu hledí.

Kol něho tma a v ní tak teskno, ledno, nad ním jen černá klenba žalářová; – proč nemá za nebe ji? Proč jen chová v své mysli zvěst, že ještě nebe jedno?

U nohou svých své mroucí syny vidí, dle vzdechů jich na život jejich hádá; – proč vzpomínky své minulosti spřádá, proč nemyslí, že poslední jsou z lidí?

Proč okem ducha v mříže hladomorny si kouzlí květy, zeleň, vzduch a vůni, lesk jara teplý, v kterém květ se sluní, proč po volnosti lká duch jeho vzdorný?

Proč slyší smích a zpěv a lidí hlasy? Což nemůž’ zvyknout v svojí ztrnulosti těm zvukům, v kterých hlodají své kosti ve hladu jeho děti? Proč rve vlasy?

Proč ku černému sloupu přikovaný rve málomocně pouta svá i kruhy? Syn první mrtev – tam umírá druhý – proč žije sám, proč laje na tyrany?

Dnes zavře oči, svolí-li hlad k tomu, a ráno najde zas mrtvolu syna – a blázen svijí se a ruce spíná a úpí, pláče, lká, řve hlasem hromu.

A v milovaných, mrtvých dětí středu jak démon smrti na kostrách jen sedí, jen ohlas klenby jest mu odpovědí a srdce v žáru vře a tuhne v ledu. –

Ó básníku! Tvým obrazem již záhy se jeho symbol v mojí hrudi vznítil, tys Ugolina muky nejlíp cítil a sebe jen jsi kreslil těmi tahy!

Ó hrozný život, v jho myšlenky svojí se spoutat jako v stěny hladomorny! Tam genius, zde číhá život sporný, a tys obětí jejich v stálém boji!

Ty věříš v jaro, květ a zeleň luhů, tvé srdce touží po lásce a štěstí, ty myšlenkou chceš v nesměrnost se vznésti, a v zpěv tvůj padá náhle chřest tvých kruhů!

Ty ku srdci chceš lidstvo přitisknouti a dát mu vše, své sny, své věštby plamen – to kráčí dále, pokrčením ramen a hložím zraní skráň na tvojí pouti.

A vržen v tmu, ty, jenž chtěl’s vznítit světlo, zas sedíš v poutech vlastní nečinnosti, hlad po činech ti žárem praží kosti a mrazem žití vadne vše, co květlo.

K svým dětem, k myšlenkám svým, přikovaný zříš umírat je zvolna bez rozvoje, v jich mroucí tvář se dívá oko tvoje, ty úpíš, lkáš, své počítaje rány.

A brzy v mrtvých miláčků svých středu jak démon smrti sedíš na rozvalech, jak šílenec v svých hýříš idealech a srdce v žáru vře a tuhne v ledu.

Ó muka tvá též mou projela hrudí! Co dal mi život? pro mé sochy kámen, jed nenávisti pro mé lásky plamen, pak slávy hlahol, který soucit budí.

V tom těžkém boji skutečnosti s duchem jak třtina větru podleh’ duch můj vzdorný; teď v poutech myšlenek své hladomorny svůj pláč a ston již chladným lovím uchem.

Ó genie! Ty muko Ugolina! tvé políbení pekla žárem pálí! Jdu za tebou – svá kolesa čas valí, a za mnou přijde pád a zřícenina...