V sny lidstva díváte se od pravěku,
vás Josefa snad bratři vystavěli,
mlh ranních trháte háv zrůžovělý
a v noci v hvězdnou vpíjíte se řeku.
Svou ostrou silhouettou, stín když stmělý
se pouští plíží v psů a hyen štěku,
když všecky hlasy k jitru oněměly,
čím hovoříte vy pak ku člověku?
Ten hledí k vám a divný žas ho jímá,
kýs cherub odpíná mu křídla mdloby,
jak na div zří k vám, kamenné vy básně!
Ví dobře, v jádru svém že jste jen hroby,
a ptá se: Což jen v hrobech velkost dřímá
a z hrobů teprv vzrůstá divukrásně?