Leknínu bílé růže
se houpou na vodě,
vždy k sobě blíž a úže
se tulí ve shodě.
Jak dlouhé ženské vlasy,
jich tmavé kořeny,
vln brázdí třpyt a jasy,
až ke dnu vnořeny.
V tom lásky obraz celý,
ta kvete na povrch,
však brzy v jícen stmělý
tě věnec vláken strh.
A ovije tě snadně,
a jen se zpění vír,
a pro vždy ležíš na dně,
však v srdci věčný mír.
A z něho vyrůstají
ty bílé lekníny,
na ženských vlasech hrají...
Ó sny! ó hlubiny!