Když juž hrdý rozum víře
bolem udolán se vzdává,
jedno jak stín před ním vstává,
co jej v odboj vztyčí zas.
Proč Bůh v svět vrh’ lidskou duši,
dal jí sílu, svět si stvořit,
proto, by jej mohl zbořit
smrtí těla v krátký čas?
Jesti každá duše světem
nadějí, snů, tuch a skutků,
každá jásá, úpí v smutku,
každá kosmu zrcadlem.
Na jak dlouho je svým světem,
v jaký cíl, když hrob vždy číhá,
rakve stín se nad ní zdvihá?
Jdem-li v nic, proč vůbec jdem?
Je-li v skutku za závojem
taje něco, duch co hledá,
co nám dýchat, spáti nedá,
proč to má být ztajeno?
Nebylo by pro nás lépe
znáti cíl a důvod znáti,
než se takto slepě hnáti,
nevědomost za věno?
Bůh a člověk – život, věčnost –
hmota, duše – proti sobě
stále v sporu – sfingy obě
vyslovte se konečně!
Co ty chceš, kam zaměřuješ?
v jaký neznámý taj pílíš,
proč ty kvílíš a ty šílíš,
ty zříš v boj náš netečně?
Darmo! Sfinga vždy je němá,
Memnon mlčí, slunce víra
pouze na něm slzy stírá,
jež nechala smutná noc;
střízlivé vzplá zase jitro,
pochybnost jak dříve mučí,
ale Memnon nezazvučí,
Bůh nepřijde na pomoc!