Kapko ambrosie,
kapko nektaru,
moře poesie
v trudů poháru;
v bujném rozmaru
sladký rýme rtíků,
zvučný kolibříku,
zvoň mi ku zdaru!
Slast jsi, jež ráj kryje
v zemském útvaru;
srdce bouřněj’ bije,
skráň žhne v požáru
a krev do varu.
Dán i brán jsi v mžiku
bez nároků, díků –
zvoň mi ku zdaru!
Tebou duše žije
z mládí ku stáru,
vrásky, jež čas ryje
v strastí úparu,
chmury nesváru
shladíš bez povyku,
manno smrtelníků –
zvoň mi ku zdaru!
Sladký kouzelníku,
buď vždy do páru,
až ku rakve víku
zvoň mi ku zdaru!