Je dobře ob čas v žití svého sklonu
se zpátky na svou práci zadívati,
tím přehledem lze silnějším zas vstáti,
se koupat v lázni barev, tvarů, tonů!
Sám podvečerem když se v dílně stmívá,
kde v balvanech sny příštích dřímou prací,
já ducha nechám, ať se kam chce ztrácí,
ať upomínka na cestu mu zpívá.
Zřím kentaury své, jak si je hoch zbájil,
zřím sochu v sněhu v Medicejských dvoře;
žert s hroznou pravdou, celé dumy moře
jsem v obraznosti jediný mžik ztajil.
Zřím Davida v té vítězící póse,
jež samo mládí předpisuje zdraví,
zřím Sibyll v dumách nachýlené hlavy,
zřím otroka zrak sklánějící k noze,
zřím slední soud, neb já též soudit mohu,
jak soudil Dante na své trudné pouti;
a všecko po mně ať se láme, hroutí,
já nehnu se, jsa věren svému Bohu.
Zřím svého Mojžíše v proroků davu,
zřím Krista v lůně Matky umrlého,
zřím vše, co bylo křídlem ducha mého,
čím jsem, čím dýchám a čím deptám vřavu.
Však nejraděj se ku své Noci vracím.
Jak sladce spí! – Ó jděte kolem tiše!
a chcete-li se napiti z mé číše,
ta úkoj dá vám. Tak vám dluh svůj splácím.