Čněl v poušti věky. Karavana mnohá
šla kolem, sterý zrak se k němu vzpíral,
boj chvíli zuřil tu, rek mnohý zmíral,
v své pouti žízniv spěje v mečet boha.
Ční posud v poušti. Samum zlý jej šlohá,
jak před lety jej mořem písku týral,
jak pravěku syn k němu s úctou zíral,
zří k němu moderní, však um a vloha
chtí rozluštiti písma divné háky,
jež smazáno půl, svůdněji tím kývá,
a čtou a čtou ty črty hieratické.
Tlum jeřábů se nese dále mraky,
on ční, jak čněl, – ó marné snahy lidské,
když starým něm byl – vám víc nezazpívá!