Babího léta šedé pavučiny
tak dojaly mne divně v smavém září.
Ó první vrásky v hladké tváři,
ó resignace první v zraku stíny!
Pak v knihovně jsem hledal, sáhnu v řady,
kde básníků druž mládí drahých stojí,
však běda, na ořízce lehké sítě
jak pavučiny v lese též se rojí.
Pak čtu, jak druhdy, když jsem býval mladý,
však verš a rým zní prázdně, roztržitě.
Ó jinak čtlo ty verše dítě!
Co stalo se jen? Do zrcadla právě
v tom padl zrak, a bože, na mé hlavě
babího léta šedé pavučiny!