Buď pozdraven, ty, o němž Giusti pěl,
ó symbole všech moudrých zpátečníků!
Bez vzdorných vášní nevíš, co je žel,
co trud a shon, nepřítel všeho křiku,
u stinných cest si hovíš na trávníku.
Zřím, jak se směješ lidstvu do kola,
jež pracnou cestou dál se trmácí;
cval oře báj ti i let sokola –
Má úcta, pane domácí!
Tys první z tvorstva dům si vystavěl,
jist před nástrahou bídných zákeřníků.
Hrom, liják matný je ti nepřítel,
svá tykadla zpět vtáhneš v okamžiku,
a věren dávnému svých otců zvyku
vždy dolezeš jen cesty do pola,
to postačí ti denní ku práci;
bič povinnosti dál tě nevolá –
Má úcta, pane domácí!
Co chce ten slavík, do noci jenž bděl
s perlami písní, s kaskadami vzlyků?
By ptáčník jeho hnízdo vynašel
a vybral mladé! V květech čilimníků
co zástup včel chce, smělých harcovníků?
Nač hnáti vodu cizí na kola?
Ten ideal se špatně vyplácí!
Těm sportům liknavost tvá odolá –
Má úcta, pane domácí!
Ó pěvče, jehož nitro plápolá
a jehož srdce darmo krvácí,
kde je tvůj dům a med a stodola? –
Má úcta, pane domácí!