Dnes celý den jsem Danta čet’ a v kraje
té knihy, v kterou celá věčnost spjata,
jsem na desku jak byzantského zlata
si kreslil při čtení, co nitrem vlaje.
Sta démonů tu, trpících sta duší,
vše otrocky se podávalo tužce,
té pokorné a skromné ducha služce,
jež více poví, nežli duch sám tuší.
A přišel večer, dlouhé stíny vleklé,
tma přepadla mne a já v hloubi cítil,
ty pravé ďábly jsem přec nezachytil,
kterými duše trpí v svých muk pekle.
Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí,
v nichž v posled sami sebe poznáváme...
Ó jaké štěstí! Tužka má se láme
a já zřím klidně v tmu jak ve tvář Smrti...