To bylo v dubnu. Mladý Máj
u skály pískal na šalmaj,
to čacký byl a silný jun,
ve každém dechu plno strun.
To bylo v červnu. Umdlená
tam stálo Léto – sirena,
jí s vlasů padal květ a květ,
hvozd v šumu tich’, pták přestal pět.
To bylo v říjnu. Přes lada
běžela vzteklá Maenada,
vlas rozpoutaný, hnědý prs
jí břečtan halil, chmele trs.
To bylo v lednu. Pustý sad,
bez ptáka luh, u dvorce vrat
se krčil žebrák smutný, tich,
na oděvu i vousu sníh.
A já tím šel a já vše zřel,
a v hloubi srdce k sobě děl:
Táž scenerie bude plát
v zrak zmdlený mi – ach, kolikrát!