Když mladá duše zírá v zlatý den,
tu jako rouškou perlovou se dívá,
kde květ jí kývá, kde jí ptáče zpívá,
kde v báj kol splývá celý svět jak sen.
Když stáří přijde jeseň zádumčivá,
tu zase mlhou dál do světa hledí;
však mlha ta je těžká, kalná, rmutná,
jí sotva bezlistý strom smutně kývá
a hnízda ptačí jsou bez odpovědi
a do kola jen skutečnost je smutná,
vše trpce voní a vše trpce chutná.
A mlha houstne stále,
div nezalkneš se vzpomínaje v žale
na první mhu, jíž den tvůj vyzlacen!