XV. Žoldáků sbor

Žoldáků sbor valil se s hor, řinčeli oštěpy, řinčeli palaši, jako když vánice v dálku je unáší;

já stál a snil jsem v pohorské salaši – a myslil, co se tu řítí – to pravé jest žití! Studentův shluk,

mandolin zvuk, hnali se okolo v dvojstupu, v hromadě, mizeli v mandloní kvetoucí zahradě; já stál a snil jsem v sevillské posadě –

a myslil, co se tu řítí – to pravé jest žití! Chřest kastanět... líčko a ret,

broskev a jahoda v líbezném souzvuku, smály se, zvedly se, vedly se za ruku – a já stál zamyšlen starého u buku a myslil, co se tu řítí –

to pravé jest žití! Ponurý dav plešatých hlav, kapuce, taláry, růžence, provazy,

arkády klášterní průvod ten obchází – já stál a patřil jsem v askese obrazy a myslil, co se tu řítí, – to pravé jest žití!

Všecko to tam! Teď sám jen a sám dívám se v jezera, zrcadla hor, v hlubinu moří všech, ve hvězdný sbor –

a ptám se, v duši své starý ten spor: Zda vše, co v nic tu se řítí, ó Bože, zda to je žití?