Tyto verše psané krví srdce,
(– odpusť, zní to jako všední frase –
jsou však věci, které nelze jinak
lépe říci) tyto smutné verše
tobě psané především, jen Tobě,
symbolické tak pro naši lásku,
smutné, bez tebe jak moje srdce,
přijmi je a nad nimi se usměj!
Ženou jsi, tož dobrota a láska,
mírnost, něha, trpělivost kouzlo.
Musíš tedy hnouti krutou Moirou,
aby nad námi se obměkčila,
co jsem nesved prací ani duchem,
dokážeš snad gracií a láskou.
Nebude-li ona hrozná Parka
vlídnější k nám, pak ji aspoň popros
aby byla, jakou do dneška je,
by nám aspoň přála vlídný pohled,
ruky stisk a časem políbení.
Ještě dobře, obě duše naše
ty jsou volné, ty v své dlani nemá.
Viď, že nemá? Ty jsou stále v sobě,
v stálém sobě leží obejmutí,
stále líbají se a se tisknou.
Čti ty verše, jakby hlava moje
na tvých ňadrech dlela, oko v oku,
ruka v ruce. A snad leží vskutku,
když chcem tomu silou vší své duše?
Věřím, ano. Viď, má sladká, ano!