Dav zemi s bohem okřídlenou patou se v zlaté síně Olympických vznes’ křídlatý Hermes. „Co nového dole?“ se Otec světla ptal, k rtům nesa pohár.
Hru v zpěvné struny zastavily Musy a kolem Hermesa se shlukli bozi i Gracie i Hory naslouchaly: „V své dílně právě sochař Pygmalion
– děl posel bohů – sochu dokončil.“ „To jistě mou!“ děl samolibě Zeus. „Mou!“ myslila si pyšná Héra též. „Mou!“ hrdý Ares. Skoro každý z bohů
na sebe hádal v svojí zpupnosti. Div dobrý Hermes odpovídat stačil, až v posled velké nudné zklamání se dostavilo v obličeje všech.
Jen vlastní sen své duše v hlínu vtělil, to přece drzost, proč ne bohů tvář? Své obraznosti povel poslouchal, v svém srdci vlastní našel ideál,
ne v žádném z nás. To přece urážka, již ztrestáš, Otče! – „Ano, ztrestám ji!“ děl světa pán i nebes zuřivě. „Tam nedošlo to, aby smrtelník
moh’ v sobě najít pramen nadšení a tvůrčí jiskru křesat z duše své.“ Kol mrtvé ticho bylo v Olympu. – „Jak spokojen jest sochař s dílem svým?“
Zev tázal se. – „To těžko, Otče, říci, kdo může čísti duši člověka? Mrak sídlil na čele mu, unaven, když dokonáno dílo, v lože kles’,
spí tvrdě teď.“ – „Nu, to mi právě vhod.“ A Pygmalion snil. Zev k Afroditě se naklonil a mocnou brvou hnul, jíž hnutím svět se třásl v základech,
cos šeptal jí, ta usmála se jen a přikývnula v souhlas rusou hlavou, a z klína bohyně se první vznes’ z družiny její luzný Himeros;
a Hermes v pokyn boha za ním spěl do dílny sochaře, kde tento spal, u jeho stanul hlavy stínem kryt po celou noc; když zaplál Hélios,
zpět navrátil se nohou okřídlenou, tu Olympickým podal stručnou zvěst. „Než růžoprstá Eos strhnula háv stínů šedých, v kterých jitro spí,
vstal mladý Pygmalion z lože v ráz jak jelen lovcem z mechu zburcován. Před dílo ruky své se postavil a dlouho na ně hleděl, usmál se,
jak půvabem zřel celé dýšící a neskonalé něhy luzným vděkem. Tak nezřel je ve chvíli tvoření, jak před ním stálo v kráse zářící,
zřel s oblibou na souzvuk linií, rys páží, boků, prsů, hlavy sklon, to hudba byla, kterou netušil v snech nejsmělejších! Hrdě zajásal,
pak umným prstem sochu ohmatal, tam světlo ztlumil a tam zladil stín a spokojen ze stran všech prohlížel sen duše svojí v kámen vtělený.
Na schnoucí hlínu, již zas navlhčil, pak hodil plachtu, v snění usmál se, zamk’ dílnu svou a vyšel do města. Sed’ v krčmě k poháru a dumal sám
v své duši blažen. Sotva první šero na město padlo, pohár opustil, jenž netknut nektarem jej darmo lákal, a k nejkrásnější zašel heteře,
jež ráda před ním strhla slední šat. Jí nedotk’ se a jen se dlouho díval svým srovnávaje zrakem zkušeným vše vnady její s vděky svého díla,
jak v duši stálo před ním. Pak šel domů se stále usmívaje, věděl již, že dílo ruky jeho krásnější jest nad přírody dílo nádherné,
a v blažícím tom uleh’ vědomí.“ – Zev naklonil se opět k Afroditě a ona opět hlavou kynula, a Eros, druhý z její družiny,
let v dílnu sochaře a Merkur za ním, a v stejnou chvíli druhého dne zas tak nesmrtelným Hermes zvěstoval: – „Hvězd ještě věčných nebem táhnul sbor,
kdy opustil své lože Pygmalion, spát nemoh’ víc a v šeru dílny své strh’ z díla svého všecky závoje a při měsíci lačně pozoroval,
ba hltal krásu vlastní tvorby své, a sotva z kopyt ořů Hélia svit první šleh’ mu v dílnu, klečel již před sochou svou, jak v tiché modlitbě
k ní ruce vzpínal. On ji miluje. Den celý s ní byl a s ní hovořil, s ní mazlil se jak s drahou bytostí, jí z města přines’ fíky nejsladší
a melouny a růží celé klíny ku drobounkým jí nožkám vysypal, kol rozestavil zlaté poháry, na trojnožích pak vznítil kadidlo
a klekl před ní v tichém zbožňování, až usnul tak, smích blaha na ústech.“ Jak pohádce kol naslouchali bozi a Zev se opět sklonil k Afroditě,
ta kynula zas s tichým úsměvem, v němž zakmitla se zmije závisti, a třetí z hrozné její družiny sjel s klína Pothos jí a letěl v svět,
jak oblaků stín Hermes za ním tíh’. A minul den a v tutéž chvíli zas děl Hermes bohům zpět se navrátiv: „On šílí již, svou sochu objímá,
k ní tulí se, jako by živa byla, jí tiskne ňadra, útlý hladí bok, tvář jeho výheň, oko sopka jest, na celém těle chví se zimničně,
ji volá a pak v její mlčení k ní padne a se svíjí v bolestech, až slzy horké jako olovo, když v Hefaista dílně roztaveno
po kapkách splývá zvolna bohatých, mu brázdí tvář a v ňadra padají. ,Žij!‘ volá k ní. ,Měj duši, socho, přec! Což nevdych’ svou jsem tobě? Kameni,
buď ženou, královnou, buď bohyní! Sem na mé srdce a v mé objetí, ty dítě snů mých, zaplaň, pohni se! Vy oči, otevřete víčka svá,
kde ráje spí ve vlhkém moři blesků, vy ňadra, tiché spící labutě, se rozhrajte již v sladkém rhytmu touhy, vy prsty, uvolněte tíhu svou,
v mých vlasech hrajte, boků amfory se zachvějte pod mými polibky, já mistr váš, váš bůh a milenec! Já k žití volám vás, já stvořil vás!‘
Však darmo. Socha nehnula se, den tak celý prch’, on znaven zápasem a páže objímáním stálým mdlé kol boků jejích spustil v malomoci,
rtem suchým hlínu suchou deptaje, až usnul tak. Mně líto ubožáka, dél nemohl jsem zříti v jeho muku a tady jsem, mou slyšeli jste zvěst.“ –
Zev usmál se a klidně k Afroditě, jež sama již se k němu skláněla chtíc posledního z hrozné druže své, tož Hymenea, seslat ku zemi,
děl vztáhna ruku hromovládnou: „Ne! Přec nepošleme v sled mu splnění všech tužeb jeho? Na třech dosti měj z tvé družiny a to buď jeho trest!
Jdi, Hermesi, zvěst brzy o něm dej!“ Všech zraky toužebně se vzpínaly ku poslu bohů, když se objevil na prahu zlatých síní Olympu,
byl bled jak strach a mluvit nemohl, jen chvěl se děsem. – „Co jsi viděl? Mluv!“ Však Hermes mlčel... Bohů celý sbor vpad’ Zevu v slovo: „Co se stalo, mluv?!
Co dělá Pygmalion?“ – „Sešílel.“
Cookies on Poetry Cove