Jak nebe bylo holubí a čisté! – Pod stromy učenníci chvatně spěli do Emaus; k nim’s se přiblížil, ó Kriste! a chodce pouhého jen v tobě zřeli.
Tak s tebou šli a hovořili tiše, jak mluvíme s tím, kdo nám padne v cestu, co smutný vítr z prázdných polí dýše a prachem halí dálný výhled k městu.
Dnes chmurný den, ač jaro květe všady. „Co nového, zda slyšel jste juž zprávu, ten ukřižovaný prý rabbi mladý zdvih víko rakve, blesky spjatou hlavu?“ –
– ,Vy znali jste jej?‘ – „Ano v dávné době;“ – ,Co tomu říkáte?‘ – A tiší byli, šer na kraj pad a nevěřili sobě a mlčky tajně k druhu druh se chýlí.
„Byl buřič prý“ – dí polohlasně jeden. ,Ne, svatý byl!‘ dí druhý čackým hlasem, ,Byl oběť, katy k popravišti veden. – Kde pravda?‘ – „Snad to rozhodne se časem.“
A dále šli a On šel mezi nimi. Kraj v jarní náladě byl smutný celý, nad cedry modravé se táhly dýmy, že Bůh jde s nimi – oni nevěděli.
„A slyšte, podivné jdou krajem zvěsti. Prý žije zase a zas choré léčí.“ – V tom v stromech vichr divně zašelestí a všickni stanou, umlkují v řeči.
„To možné všecko. Prosím vás, co víme? Kde pravda v světě? Vždycky choutkám cizím je dáno v plen, čím žijeme, co zříme? Ó jděte na Sion jak na Garizim,
taj všady spí a taj vždy pánem světa, jen jedno platí: Svědomí mít čisté, já kdybych žít měl nekonečná léta, vždy v posled řeknu: Pravdu děls, ó Kriste!“
„– Dík za to slovo. Myslíte, že žije? Vždyť mrtvého jej kladli ve skal ňadro“ – ,I v mrtvém, věřte, srdce živé bije, když dobro chtěl, jež poslez všeho jádro.‘
A ticho zas a jen se více tmělo a spěli travou do Emaus a polem a nezřeli, jak aureolou čelo se jeho skvělo, záři selo kolem.
„Jste cizí zde?“ – ,Je každý v světě cizí.‘ – „Což nepůjdete s námi na večeři?“ – A tento hlas zněl dojemný a ryzí, jak toho hlas, kdo miluje a věří.
On s nimi šel a za stůl sedli spolu, chleb podaný on rozlomil a žehnal, tu teprv zřeli božství aureolu a stud a strach a děs jim ve tvář vehnal,
a nežli mohli zvednouti svých zraků, on žehnaje jak světlý přelud zmizel. Je snadno skolébat se do zázraků, však vědět o tom, to jest pravá svízel.
Ó všichni my, kdo chceme cos v své snaze, do Emaus ducha jdoucí, stůjme chvíli a vizme, kdo se přidruží k nám v dráze, a zeptejme se, kdo to s námi pílí?
A požehná-li nám též chleba skývu, pak blahoslavme ten svůj život celý! Čím odpykati největší z všech divů: Bůh s námi šel – a my to nevěděli!
Cookies on Poetry Cove