Svět stvořen v lesku, jasu plál,
byl člověk dobrý, šťastný v něm.
Tu vedle Boha Satan stál,
stín černý náhle pokryl zem.
„Však ty se zmýlíš v počtu svém!
Tvá sláva z blesku setkána,
ji políbil jsem chlipným rtem:
Buď zdráva, dcero Satana!
Já světskou slávu udělal.
Tu laur je a tam diadém,
tu vítěz, bohatýr a král
a každý za ní v honu zlém,
krev na dlani, pot nad čelem.
Mnou sláva boží zdeptána,
chycena křivým zrcadlem –
Buď zdráva, dcero Satana!
Jí půvaby jsem všecky dal,
žár po ní lidským srdcím všem,
ji do nebeských hvězd jsem vtkal,
vdech’ v kámen, blánu, v tónů sněm,
plod Tantalův je, kývá: Vem!
A mizí sotva vítaná,
nezkájí skutkem, bodá snem:
Buď zdráva, dcero Satana!“
Tak zlatým slétá motýlem
v sny mrzáka i titana.
Co platno? Za ní všichni jdem –
Buď zdráva, dcero Satana!