Mně vždycky Noc je svatá,
včera i dnes,
s ní vždycky úkoj chvátá,
jenž roste v ples.
Toť hranice je úzká
různých dvou dnů,
toť malá stezka kluzká
z žití v říš snů.
A jak jdu touto drahou
včera i dnes,
zřím, slzí živen vlahou,
kvést nepenthes.
Jej natrhám si v kytku –
krátký jen mžik
dne poslednímu zbytku
vzlyknu jen: dík!