Ze starého refektáře starý mnich zavedl mne do libráře. Co tu knih!
V bílém, žlutém pergameně ku stropu na každé stěně, v zrak mi dav jich nesečteně se tu mih’.
„Bav se, než se opat vrátí!“ ke mně děl. „Psaliť hříšníci i svatí řad těch děl.
Kde obsáhneš země sferu, celá lidská moudrost věru v klenby té se tlačí šeru...“ Odešel.
A já stál jsem mezi svazky sám a sám! Bože, co tu snů a lásky, plam a plam!
V litery vše chladné slito, na hřbet zdobným písmem vryto v žaltáře i na varyto, tu i tam!
Augustin i Laktanc tady s Ovidem, k nim se tlačí Euklid zády v pěvců sněm,
algebra i alchymie, všecko jásá, všecko žije, splítá staré utopie starým snem.
Stojím tady nerozhodnut krátký mžik; v tom zrak upnu jako bodnut na žebřík,
v patro vyšší on se zvedal, zbožný bratr snad tam hledal citát – zvon však čas mu nedal, jak sem vnik’.
Chutě za ním k oné výši chci se dát, náhle slyším v chmurné tíši smát se, smát...
Hlednu blíž, tam v klenby stíně, jako pavouk v pavučině, divný zjev se chechtal líně, chlup a hnát.
Malý rarach, jak jej bájí stará zvěst, pod římsy se stínem tají, škleb a lest
v pitvorné mu tváři hrály, jejíž rty se šklebně smály, poznal jsem, ten netvor malý Satan jest.
A již syčel sykem zmije ke mně v hloub: „Věda vaše, poesie? Jakýs troup!
Kde je pravda? – Co ten hlásá, čím se druhý bujně kasá, malicherná, směšná chasa, kam jsi stoup’.
Pohleď k stropu, starý malíř v blázna snech za mizerný mnichů halíř co tam vdech’?
Otec-Bůh ve slávě svojí v mraků vír, jenž kol se rojí, hodil svět jak hračku svoji v let a běh.
Pod ním bradáčů se kupí valný sněm, tváře orlí, tváře supí, lačným rtem
ten se hádá, onen měří, onen zoufá, jiný věří, na žhavém co slétá peří anděl sem.
Z jeho úst se blána vine v blíž i dál: Svět a divy, jimiž kyne, v spor jsem dal
jejich moudré disputaci, jejich klopotě i práci, abych, kde jich um se ztrácí, dál se smál.
V tom je moudrost světa všecka, hádej, piš! S vůlí obra, srdcem děcka, kam chceš výš?
Já tu jeho frašku hlídám, vysmívám se vašim bídám, sylogismům, hračkám, hnidám – pochopíš?“ –
S chechtem znik’ mi. Přešla rázem všecka chuť zapřísti se zeměplazem v prachu rmuť,
čísti sny a spousty frásí, utopie beze hrází – Skříply dvéře – Opat vchází... „Vítán buď!“
Cookies on Poetry Cove