Každičké štěstí, ó věř, jest pouze kradeným,
okamžik svojím jen zveš, pro věčnost není tvým.
Každičký krade, květině včela ubírá med,
zloději světla brouci jsou, třpytný motýlů let;
hustou a bující pastvu lučině dobrý skot krade,
Cereře krademe hrozny a klasy a vždycky a vždycky a všade.
Poháru krademe nadšení, půvaby krademe ženě,
z přírody krademe radost svou v počasů nestálých změně,
krademe vteřiny života za zády osudné Parce,
krademe od prsu matky již, kradem až k Charona barce.
Něco však zváti stále svým s jistotou věčně a pevně,
zítra jak včera tak dnes, co zmaru by nepadlo v plen,
to snad by bylo pravdivým štěstím – žel, vidím to zjevně,
kradená illuse též, i kradený o štěstí sen!