Jest dokonáno. Lid se rozprch’ v bouři. Tmou obrovitá hranice jen kouří, dým halí vše, jen luny paprsk časem se spoustou kouře prodere svým jasem,
jenž rudý zaplá v uhlí, dříví, v cárech, ve zbytkách těl a kostí, které v žárech se nerozpadly v žhavý popel ještě; jak vítr zaduje, tu jisker deště
po náměstí se nesou z tryzny této. Již pátou honosí se toto léto, sta židů spáleno zde v oběť Kristu a tisíc bludařů i antikristů,
prach jejich rozvál vítr, prostor přijal. Jak černá obluda sní Eskurial. Tablada tichá. Samy stráže kopí svá sklonily, kraj v šerou noc se topí,
puch spálených těl horký vzduch kol plní a cos jak nářek mrtvých v dál se vlní. Noc kráčí dál. Vše spí, jen Inkvisice bdí, soudí, trestá. V kouři do měsíce,
jenž s dýmem zápasí, jak černé stíny ční čtyry sochy, obrovité klíny jak vraženy do štítu nebes tmavých. Jen časem zalesknou se v jiskrách žhavých
a s věží sotva dvanácté zvuk dozní, v ráz oživnou, jsou nadlidští a hrozní, ve hluchý prostor bezhvězdný a tmavý se kovoví ti apoštolé baví.
Zda slyší král je v noci na svém loži? Zda inkvisitor slyší ten hlas boží? Zda slyší lid, jenž v divadlo sem spěje, v své tuposti ty zlomky epopeje,
jež, Boha soud, se v hluchý prostor řine do noci tmavé, pochmurné a stinné? Dnes hrozný den byl. Bratři, viděli jste? Já styděl se, být učněm tvým, ó Kriste!
Ty’s láska byl a mír a odpuštění... Od rána městem bubnů třesk a hřmění a jedna kletba... Za károu tu kára a letí smolnice a oheň hárá,
a tělo kroutí se jak lupen suchý ve žáru děsném. Což jsi, Bože, hluchý v ty všecky muky? Ovšem věků poutí zřel’s mnoho již, co můž’ tě ještě hnouti?
To všecko bylo již i v dávných časech snad v jiných tvarech, ale v týchž muk hlasech za Faraonů, feudalních pánů, za caesarů, sultánů, džingischánů,
však v takém množství sotva... Kriste sladký! Já kdysi obraz maloval tvé matky, ty’s, poupě, na bílém jí prsu ležel, sen blaha sladký mým tu nitrem běžel,
ten klid a smír, tu poesii štěstí tvou naukou já do lidstva chtěl vnésti a zatím – hranice a kouř a plamen! A slzy, kletby, že by hnul se kámen,
jen kdyby plakat moh’... To štěstí ještě, že plakat nemůže. Hleď, jisker deště můj roztavily kov, jenž v slzách teče do výhně, kde se leb i ňadro peče
pod žhavým popelem, jenž zdýchán víry zažíhá azur. Mám v svém těle díry a těmi trčí nyní holé hnáty jak větve stromu, s něhož listy sváty,
kdys těla žen a mužů, jejichž ruce se svíjely zde ve poslední muce. Proč, nevím. Kacíři prý hrozní byli, já viděl jen, jak trpí zde a kvílí,
po dětech shánějí se, od nichž rázem špeh inkvisice vyrval je, ten plazem se plíží všady a kde můž’, tam bodne. Já kmety viděl, šediny jichž hodné
jen úcty byly, nechť i čpěli bludem, nechť skláněli se v noci nad Talmudem, nechť stopovali nebeských hvězd cestu... Já ptal se, k tomu jak dozráli trestu
pod heslem Toho, který do tmy svítí a volá: „Já jsem světlo, pravda, žití!“ a co je msta a záští a hněv – neví. A já jsem děti zřel, já viděl děvy.
Šly na smrt jako vyplašené laně, jak slepí kráčely v soud hrozný, maně já vzpomněl jsem na kázání to s hory, kde nechal Pán maličkých přijít sbory
až v lůno své, klad’ dlaň na jejich hlavy... Ó tenkrát vzduch byl plný rajské slávy a světlem k Bohu spělo se, ne dýmem. Ó jak nám dobře, pokud v klidu dřímem,
než polnic jek a smolnic rudá záře nás vzbudí znova! Ztrhané ty tváře a mukou skroucené, zda zříš je, Kriste? jak tady my zde, tví evangelisté?
Dým, žár a puch. Já bolestí se třesu... Ó rcete, k čemu s sebou orla nesu? Proč bronzová svá křídla neroztáhne a se mnou nevzletí? Můj jazyk práhne,
jich žárem třeštím, všecko s nimi cítím, v bol, zápas, noc já se všemi se řítím a zpátky zní jen pustý posměch luzy. Já apokalypsy kdys viděl hrůzy
na Pathmu skále – ale zde jsou větší. Já se všemi zde chvím se v divé křeči, se všemi trpím, křičím, úpím, šílím! Ó cheruba jak vzlet bych křídlem bílým
ke trůnu Boha a na rajské dvéře bych zabušil rád – bol mi sílu béře, jsem člověk zas a trpím zas jen s nimi! A musím zříti požáry a dýmy
zpět na ty chvíle, v rozkoši kdy čisté jsem na tvých ňadrech sníval kdysi, Kriste! Já z tebe lásku pil, ji pozděj hlásal, ne proto, aby jisker sloup se střásal
teď v moje sny, pod křížem matku tvoji jsem choval v klíně v nejhroznějším boji, když volal’s Eloi, Lama, Sabachtani! Já plakal pozděj v chladné tvoje rány
a žití zbytku pamětliv tvé lásky já odpovídal všecky na otázky, mé slovo znělo světem, vichr v lese: „Ó synáčkové moji, milujte se!“
Já v horkém kotli oleje se svíjel za tebe rád, však proto ne, bych vpíjel zde, třeba kov, tvých učenníků slzy a žhoucí krev. Kéž ohně jazyk drzý
by zžehnul mne, než v rouhání to stálé čnít v posměch tobě, roven mořské skále, o kterou vlny tříští se a třepí. Svět jiný tušil jsem a velkolepý
z tvé nauky že jednou klíčit bude ve lidstvo bědné, opuštěné, chudé a zápasící v beznaději, v žalu na tento krvavý svět kardinálů,
jichž prapor hlásá krev a hranic plamen, Ach, dřevo kříže! V objetí tvých ramen co vzklíčilo zde v lidských bojů šero? My, Kriste, hlídáme teď – quemadero!
Tak hovořili tito čtyři spolu pod nebem bez hvězd. Stráž, jež ve plápolu těl škvařících se, doutnajících cárů a v jisker dešti a v reflexu žárů
dne ruchem zpita zemdlená zde bděla, z jich řečí temný smích jen uslyšela, jenž ironicky, blasfemií v čtvero se úhlů světa nes’ a znikal v prázdnu
jak žebráka ston, jak popěvek bláznů: „My, Kriste, hlídáme zde – quemadero!“
Cookies on Poetry Cove