Ahasver prý chodí světem,
stověký to brach,
sněhem zimy, jara květem,
oděv – cár a prach.
Šedá kštice a tvář zryta
bojem dnem i snem,
v hlubokých však očích kmitá
cos mu plamenem.
Báji tu jsem v mládí slyšel
nevím kolikrát.
Kdyby někdy vstříc mi vyšel,
viděl bych jej rád!
Na mnohé své dlouhé pouti
u záhybu cest
v tvář mu aspoň pohlédnouti,
dávný můj sen jest.
Často na ledovců štítu,
neb kde moře břeh,
snil jsem – mžik a vystoupí tu
jako žil v mých snech.
Ale darmo, jakby stále
se mi vyhýbal,
sám jsem kráčel světem dále,
se mnou jeho žal.
Až do tváře mojí vrhnul
hlubé vrásky čas,
šíj mou hrdou k zemi strhnul,
sníh střás’ na můj vlas.
V pohorské to bylo chatě,
kam jsem vkročil kdys,
proti mně stín kráčí v chvatě:
Bratře můj, to ty’s!
Vzpínám ruce, přelud pouhý
zmizel, jak se mih’,
a já pohřben v moře touhy
leh’ jsem v lože tich.
Z rána všecko vysvětleno:
Na zdi v zrcadle,
vstříc jež dveřím pověšeno.
tahy uvadlé,
vlastní tahy, tvář má zrytá
kynuly blíž sem
i zář, jež mi v očích kmitá
věčným plamenem.
A já cítil symbol jasně
halící se v klam
jako pravda v roucho básně:
Ahasver jsem sám!