Tak s Rinaldem se sešla Angelika! To pěkná scena!... Ferragú hned za ní i Sakripant... Pak najde poustevníka a jeho úskokům se stěží brání.
Ebuda... ostrov... Ruggier sem vniká, ji osvobodí, v lásky divém vzplání chce zmocnit se jí... vezme prsten zlatý... Ó bída! Konec! – V chází otec svatý.
Tak, Legnano se vzdalo... Hanba! Hanba!... Kdo oblehal je s francouzskými psy, než milý spojenec náš Alfons d’Este? To příliš mrzké! Podlé – Všecky blesky
a kletby na to! – Co tu chcete, pane? Snad omlouvati svého vévodu? To věru špatného sem vyslal posla, jen obraťte se rychle na podpatku
a řekněte mu, že jest v klatbu dán, že ztratí vládu... že, jak papež jsem a sluji Julius... Chce smířit mne? A vámi snad? – To směšné, příliš směšné!
Proč, Svatosti? Kdo jste? Jsem Ariosto! Ten básník snad? Z úst vaší Svatosti to dvakrát cenné jméno, zvedám je jak laur na Kapitolu Petrarka.
S tím k šípku jděte! – Samé hlouposti jen v hlavě máte, samé kudrlinky... To nejednou již řek’ mi kardinál. Legnano vzdalo se... Jak vzdát se mohlo?
Proč zůstal pán váš v spolku s Francouzi? To neposlušnost... vzdor... To žádá trest! Já vystoup’ z Ligy, on měl za mnou hned, a zatím tajně držel s těmi lotry!
Mne raní mrtvice!... Pryč s vámi, pryč! Jste všickni smečka zrádných šibalů. A vy tu stojíte? – A vaše oko se směje, vaše rty se smějí, všecko
se směje na vás, v koutkách vašich úst smích, hádě, kmitá se – vy držíte s tím vévodou a k smíchu můj vám hněv, však schvátí vás i jej! Ó ano, schvátí!
Jak stojíte zde! – Což mne neslyšíte? Já v klatbu dám vás, vás i vévodu – Nu aspoň slovo, pohyb... Jako sloup zde civíte... ó já se z toho zblázním,
a vy jste klidný... Já vás proklínám! Jak, Bože Rolandův, jen rozum najít? V které z těch láhví jest as uzavřen?... Cos tady třeba podivného zbájit!...
Jan, slepý kněz... Let Afrikou!... Ký sen! Zde třeba bude mnoho říc’ i ztajit... Jak vylíčiti Harpyjí mám plen? Však zpátky zjevy! – On se zvolna zvedá,
svou třímá hůl a moje záda hledá. Jste ještě tady? – Co tu chcete, pane? Rád věděl bych, co říci vévodovi. Je v klatbu dán a celá jeho zem.
Nač papež byl bych, abych blesky metal a první, věřte, u svatého Petra! jej zasáhne!... A Roland, šílí, zuří!... Že zuřím, šílím?... vy si troufáte?
Jsem jasně při rozumu! Okamžitě dám bullu sepsat proti Alfonsovi a vás... a vás... Jak jen jej uzdraviti? Vy uzdravit mne chcete? Jen mu podat
tu láhvičku, v níž rozum jeho zavřen. Jste blázen! Blázen! – S blázny nejednám! Váš pán je zrádce, lotr, farizej, je horší nad kacíře všeho světa,
je horší nežli ďábel, Antikrist... A k míru sjednání mi pošle blázna, jenž bláznovství své chce mi namluvit. To odpykáte oba! – Vy jak on!
Jej v klatbu dám, vás hodím do moře! A basta! Do moře! To skončí zle... vždyť bezdné moře jest a papežský hněv nezná slitování,
mně k epopeji schází zpěvů šest a doma čeká Alessandra, paní... Ta ňadra samet... oči plné hvězd... Jsem hotov s poselstvím a chvátám za ní.
Spát s raky mořskými se řekne lehce, s ní spáti, ano; s raky se mi nechce. Hned pište bullu... Alfons v klatbu dán... Vyslance jeho hoďte do moře!
Ať pozná svět, kdo vládne v křesťanstvu! Co? – Ticho kol? – Kam zmizel onen blázen? Já dusím se... Ó pomoc! pomoc! pomoc! Kdo větší blázen byl tu – já či on?
Cookies on Poetry Cove