Mezi horstva velikány zabloudil jsem kdys. Stráně bystřinami zdrány, balvany kol rozmetány.
Jako úzký vlys kolem stavby strmé věže stezka táhla se, pod ní vodopádu lkání,
vlna, oř kde bez otěže, zmítala se v doznívání v sterém ohlase. Orel velký nad kaskadou
hřímajících vod nezastrašen jejich vádou, vzduchů král svých křídel vládou, mihal se jak bod.
Krok dle řečiště se šinul níž, kde půdy sklon přerván v hlubinu se ztrácel, lidský hlas kde v jeku hynul
a se hlukem utrmácel v zmírající tón. Co teď počít? – Moje cesta ztrácela se v tmách.
Jako rozbořená města, která Bůh svou kletbou trestá, skalin hrot a práh. Nemám křídel orla k výši
nad ručej se vznést, zpátky jít – mne mdloba jímá, rád jsem, že jen z nouze dýši, nuž ať proud mi, jenž tu hřímá,
kolébavkou jest! Velké vody padající, věčna varhany! Skály s blesky zrytou lící,
zvyklé na sníh, na vichřici, buďte vítány! Tlumok šinu pod mdlou hlavu stulen v řasný šat,
nechám buráceti vody, hroty skal žhnout v zlatohlavu a pln úkoje a shody pokusím se spat.
Jaká noc a jaké snění v této poušti skal! Strmější než v zoři denní, v šera rubáš zahalení
v nekonečnou dál sněžní obři trčí kolem v černý jak noc vzduch, po životě stopy ani...
Nehostinným štěrku polem vod jen šumné dopadání v znavený zní sluch. Pouště, strže, regiony
hrůzy, zděšení! Slyš, proud jako puklé zvony z jásotu se mění v stony zmaru, zničení!
Zde snad smrti tajuplná s žitím spona je, síla, velikost v ní mluví, když ta zpívající vlna
v klíně země, staré chůvy, v echa roztaje! Usnout nelze – chodí kdosi v šeru skalných stěn –
cestu hledá ven a prosí... Na protěži v kapkách rosy zmírá smutně den. A když hvězdy posléz vzplanou
v tuto skalnou číš, pak jen souzvuk, hudba, krása, jež plát, zníti nepřestanou, dí mi, hymna mnohohlasá,
oč jsem nebi blíž!
Cookies on Poetry Cove