Na všech snítkách jaro mladé,
lehký nádech jako sen
se jak spící hudba klade,
kudy kráčím zamyšlen.
Ne, to ještě listí není,
i ta tráva jako dech,
co v sluch padá v tichém znění
nežli píseň spíš jest vzdech.
Za zdí v poli skřivan jásá,
sotva slet’ sem, rázem ztich,
s věnců bludný vánek střásá
pár jen listů sežloutlých.
V krátce luh se rozezvučí,
květů, zvuků orgií,
země s nebem ve náručí
vesnou až se opijí!
Zde jen ticho – tady kráčí
i to jaro po špičkách,
trilek ptačí mlkne v pláči,
naději zde tlumí strach.
Jeť ta vesna na hřbitově
plna tiché lahody,
cítím na každičkém rově
svatou úctu přírody,
by ti mrtví jen pár sáhů
necítili pod zemí
listů ševel, rosnou vláhu
s budoucími růžemi,
aby se jim sladce zdálo
v tmě jich slepých zřítelnic,
že zde ztratili jen málo,
získali tam stokrát víc!