Tak zlá přec nebyla as,
jak líčil kronik ji hlas,
a byla-li, kdo za to můž’;
vždy ona žena, on muž.
On přišel, pokoj a klid,
a hrnce začla mu bít
a zuřit, proč? Nevěděl on,
proč pokřik ten, halas a shon.
On přišel – nebeských hvězd
zář cítil v hrudi své kvést,
prach všední ona a rmut –
Co měl? – Jen bolest a stud!
A v hloubi duše své sám
v tvář hvězdám a noci tmám
si musil přece jen říc’:
za jaké zde zápasí nic!
Nad žití problemem stál,
vše zvážil, pronik’ a znal,
u této sfingy stál něm
a proklínal bohy a zem.
Vše marno, v boje i čas
jak Medusa stála tu zas.
I pochopil: Jsem-li já svit,
stín ona též musí být!