Já lásky jsem v žití nepoznal
a vždycky kráčel dál a dál.
Já znal ji toliko z doslechu,
jak sladká prý jest na mechu.
A jak je líbezná v poduškách,
kam klesneš v hedvábný jak prach.
Však sladká tu, tam líbezná,
já viděl, jak je vítězná.
Šel městem jsem, tož v Němcích kdes,
kol pik a halaparten les.
Hluk v lidu, bubny zavíří
a vše se hnalo k pranýři,
jenž v prostřed malého rynku čněl;
na pranýři hoch mladý dlel.
Já neptal se, zda vraždil, krad’,
já pouze viděl, že jest mlád.
A hle, tu divokou směsicí
jsem viděl drát se dívčici.
A chůze její byla let,
jejž voják nemoh’ zadržet.
A její oko – to byl blesk,
až před ním pancířů bled’ lesk.
A než se kdokoliv nadít moh’,
již byla dívka, kde byl hoch.
On polonahý u kůlu byl,
pár holomků jej v záda bil.
A jak jej bili, nevydal řev,
a z pranýře tekla jeho krev.
A dívka se tam svíjela,
a lačným rtem krev vpíjela.
A žhoucí k němu vznášela zrak,
a byla při tom krásná tak!
Ba měla v očích plno hvězd...
Tu cítil jsem, co láska jest!