Cos čekám. – Nevím, co to bude,
jsem jako koráb na moři,
jenž utkvěl náhle, ticho všude...
van v plachty se mu neboří.
Dost obrněn jsem proti všemu,
v své hrudi cítím silný klid,
a hrozí-li cos srdci mému,
já proti všemu zvednu štít.
Dny plynou suše, monotonní,
jak zrnka písku stejné jsou,
a písní jen, jež v nitru zvoní,
v nich označuji stopu svou.
A skoro neždám sobě změny,
vždyť vím, co zde svým nazývám,
ať zaspím život, v modré pěny
jak utkvělý ten koráb tam.