Ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá,
mi připomíná jedno oko známé.
Tak v přírodě své upomínky máme,
čím dál nás životem štve honba divá.
Ten tmavý hořec, kam kus nebe spadlo,
jižního nebe s hloubkou svou a bleskem,
plá v podjeseni v suchém listí v mechu
a srdce plní staré touhy steskem.
To srdce, o němž myslil jsem, že zchladlo,
zas vře a bije v spěchu,
je plno písní, vzpomínek a vzdechů,
je samo květ, jenž v suchém klíčí drnu;
to způsobil vše, žasem tak že trnu,
ten tmavý hořec, jenž se z mechu dívá.