Na vlhkých lukách Polabiny
jsem vídával je jak hoch malý,
kdy do krajiny padly stíny,
kdy strašidly se stohy zdály,
kdy jako přelud nenadálý
stál sloup na křižovatkách cest,
kdy mihnuly se v mhavé dáli,
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Z močálů zrádné prohlubiny
se vzpjaly v skok a v běh se daly
a dřímající u pastviny
jak svíce v hlavách rakve stály,
jen blíkaly a mlhou hrály...
pak náhlý blesk... kde o nich zvěst?
Sto honů dále tancovaly,
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Kdys kmotr Vít po pitce líný
šel s basou domů, kde se vzaly,
tu vzaly se, kde šumí třtiny,
nad bahniskem se z mlhy vzpjaly
a kmotru záda pocupaly,
že ztratil basu, na svou čest
že přísahal, jej polámaly –
tu dvě a tři, tam pět a šest.
Ó básníku, čím zpěv ti chvály?
Kříž ohledej si, jak ti jest,
ach, bolí... kde jsou Idealy?
Tu dvě a tři, tam pět a šest.