Jak stín se vplížil dnes on v dílnu moji,
mne neviděl, jen used’ stajen v stínu;
Vinciho traktat držel jsem v svém klínu
o perspektivě v těžkých záhad boji.
Jak stín se vplížil, sedl tiše stranou,
mé skizzy prohlížel a já jsem viděl,
a já se, Bůh ví, v duši za to styděl,
jak zvolna těžké slzy v líc mu kanou.
Jak stín se vplížil, splynul mezi stíny
mých pokusů a skizz, já čísti přestal,
svou nedůvěru vítězstvím jsem trestal,
zde vida, prací mou jak dojat jinný.
On nejleší všech Medicejských! Příští
hle, život kniha otevřena před ním;
i on je trpce zdolán žitím všedním
i v jeho oku se též slza prýští.
Týž stín se sbírá v jeho dumném čele,
když marnost všeho přehlíží a sčítá,
on, vladař budoucí, – a okamžitá
se propast před ním šklebí osaměle.
Před ním jak přede mnou táž propast stejná
té nicoty, s níž v boji darmo vlohu
svou otupuješ chtěje k svému Bohu
se vrátit z mátoh, z potvor, příšer hejna.
Jak stín se vplížil dnes on v dílnu moji,
já seděl stranou, ale prožil všecko,
co vycítil ten jun, jenž poloděcko,
mne doved’ pochopit v mém hrozném boji.
Jak přišel, zmizel – Trpká žití proso!
Pár měsíců chtěl otec míti tebe
mým dlátem... Dobrá, vytvořil jsem sebe
v tvé postavě, ó snivý Penseroso!