Kdys hřešil – krad. Též zabil kohos jednou,
jat, pykal svoji vinu ve žaláři,
byl souzen chladnou spravedností lednou
a sousedem jest božské, vlídné tváři.
Ta dojala jej, tak že v jeho duši
se vzpjala lítost jako divá lvice,
že bolest, hoře jeho srdce kruší
a slze jeho porosily líce. –
Kdys hřešil, krad. Též zabil kohos jednou,
jat, pykal svoji vinu ve žaláři,
byl souzen chladnou spravedností lednou
a sousedem je božské, vlídné tváři.
Ta ztrpčila jej, tak že v umírání
byl trpčí ještě, divější v své muce,
že lál a soptil divém ve rouhání,
div z hřebů sobě nevykroutil ruce.
V jich obou středu visel kdosi Svatý,
zřel v srdce hněvné i lítostí čisté,
vše zvážil, srovnal, zladil v souzvuk zlatý.
Vím, oba v ráj svůj pozval jsi, ó Kriste!