Bába moje vyprávěla (u křtu mého byla), zdravím prý se tvářička má rděla růžová a bílá;
spal jsem celý obřad svatý klidně, usmíval se ze sna vlídně, anděl za mnou stál, v duši nebes mír mi vál.
Kmotra vážně odpovídá na otázky kněze, bába v tom stín jakýs zhlídá, kterak zvolna leze,
po kruchtě se plíží, dolů stáčí a má tvář se náhle mračí; démon za mnou stál, anděl před ním prchnul v dál.
„Odříkáš se Satanáše?“ tázal se kněz právě; a já vykřik’ náhle plaše, zalkal usedavě.
Mlčení tu kmotry polekané přehled’ kněz, dál s rtů mu kane: „i všech jeho skutků? i též jeho pýchy?“
Já prý zas byl tichý, ale na mé tváři zbyla stopa smutku. Rost’ jsem, do světa se vydal záhy, viděl mnohý lid a mnohý kraj,
prošel hvozdy, moře břeh, skal prahy, mnoho čet’ a slyšel mnohou báj. Snil a přemítal, stín vždy za mnou stál,
do snu v blahu největším vždy reptal, v modlitby mé tvrdošijně šeptal: „Mým jsi, hleď, kmotry neslyšel kněz odpověď;
nárok na tě mám, nejsem hrozný, jak se zdám, nemusíš se bát, dřív mne dlužno znát.“
Za mnou stál tak v Kolossea rumech, ba i, Kriste, na tvé Golgotě! v huku mořských vln, v pralesu šumech kosmem hřměl a dřímal ve hmotě;
prosák’ radost, bol, Boha druhý pól, posměšně vždy v modlitby mé hýkal: „Vždyť jsi mne se neodříkal!“
V očích děv se smál, a já prchal dál, číší na mne blysk’, řka: „Jsem sláva, zisk!“
Ba, já dobře vím, bude státi kdys u mého lože v chvíli poslední; tenkrát pohledni
s celou láskou svojí na mne, Bože! Je-li pólem tvým štvaným, prokletým, notou z tvého padší ze souzvuku,
pak nad ložem mým za mé boly, snahy, touhy budiž skončen boj váš dlouhý – podejte si ruku!
Cookies on Poetry Cove